Sonja Sonková roz. Betterová

Paní Sonja Sonková rozená Betterová se narodila 6. ledna 1927 ve Fryštátě. Jejím tatínkem byl majitel známé likérky v centru staré Karviné, prodávající „Nápoje havířského skřítka“, Šimon Better (*28. prosince 1892 v polské Moszczenici). Maminka se jmenovala Alice Betterová roz. Flachová (*7. listopadu 1907 v Doubravě). Flachovi vlastnili od roku 1919 na Sovinci obchod s potravinami.

Paní Sonková vypráví: „Když jsem se v roce 1927 narodila, tak jsme bydleli ve Fryštátě u náměstí v domě advokáta Böhma. Když mi byly tři roky, přestěhovali jsme se do Karvinné.“

„Můj tatínek se narodil v Polsku v Moszczenici, pocházel z devíti nebo dvanácti dětí. Jak skončil školu, vydal se do Karvinné a vyučil se v sodovkárně Alianc na Sovinci. Potom tam pracoval tak dlouho, než si našetřil peníze, aby mohl vystavět vlastní firmu. Likérii založil společně s Aloisem Seidmannem, ale ten… kradl, strašně. Oni se pak dostali do takového dluhu, to byly tisíce. A tatínek tomu nevěřil, říkal si, že když mají tu firmu spolu, tak přece nebude krást. Potom (Seidmanna) zatkli a byl taky nějaký proces. Ukazoval se jako moderní člověk a přitom všechno dával do svojí kapsy. Měl také elegantní ženu a peníze strkal do té ženy. Trvalo pak nějakou dobu, než se to dalo do pořádku.“

„V likérce byla sodovkárna, stáčení piva a lihoviny, pracovalo tam tak 15 lidí. Tatínek měl dva koně a rozváželo se to po restauracích v Karvinné i blízkých obcích. Měl i kolo a objížděl známé, co si kdo přál a poté mu to dovezl. Byl hodně společenský. Když přišel do restaurace, tak ne že by musel nutit, aby něco koupili, pěkně s nimi promluvil, co si objednají. Tatínka milovali, nebyl dotěrný a když neměli na placení, tak jim to nechal, aby to zaplatili později. Maminka dělala v Likérce účetní, měla obchodní školu.“

„Rodiče maminky (Flachovi) měli na Sovinci potravinářský obchod, vedle byla kolonie. Tatínek si z práce v Alianci šel vždycky něco koupit a jednou zahlédl maminku a řekl si: ,Jéj to je dcérka.‘ Informoval se, jestli je svobodná… a tak se seznámili. Měli krásné manželství, do konce života jí říkal ,Licinko‘, ona jemu ,Šimonku‘, a snesl by jí modré z nebe. Nikdy nebyla žádná hádka.“

„Doma jsme mluvili česky. Solca byla pěkná, tam byly samé vilky a bydleli tam ponejvíc učitelé a úředníci, inteligence. Bydleli jsme ve vilce na Tyršově ulici, tři pokoje, kuchyň, chodba, koupelna. Za námi byl učitel a měl syna, s ním jsem se kamarádila, byl o dva roky mladší než já. Bylo tam taky řeznictví, dole byla mlékárna. Přes cestu bydlel Staniczek, taky učitel, nahoře v domě bydleli a dole měli papírnictví. A velký kopec. Jak jsme sáňkovali dolů, tak bylo dobře, ale vylézt ten kopec, to bylo horší. Naproti domu byla likérka, moc jsem tam jako malá nechodila, nebavilo mě to. Do dnešního dne nevím, co je likér, co je víno… jen sodovka. Tatínek to prodával, ale v životě nebyl opilý a maminka, ta vůbec, byla vychovaná strašně přísně. Měla ještě další dva sourozence. Sestra (Blanka) ta byla za Brnem provdaná za jednoho advokáta a bratr (Kurt) byl lékař.“

„Mám krásné vzpomínky na dětství. Tatínek byl přísný, ale strašně hodný, měl srdce na rozdání. Říkal mi: ,Lhát nesmíš, ničeho cizího se nedotkni.‘ a naučil mě na celý život.“

14. února 1933 se Betterovým narodil syn Oskar. „Byl o šest let mladší, ale velice dobře jsme spolu vycházeli. Nikdy jsme se nepohádali. Co jsem měla, to jsem mu dala.“

„Až do páté třídy jsem chodila do české školy v Solci a pak na měšťanku na Masarykovu školu, potom přišla válka. Mě hned vzali do koncentračního tábora (FAL Kratzau v Chrastavě). To jsem měla dvanáct let a byla jsem tam šest roků. Spali jsme na dřevených pryčnách, jídlo bylo strašné a těžce jsme tam pracovali. Od šesti hodin ráno až do večera. Jezdili jsme do různých továren, kde potřebovali lidi. Nejvíc jsem pracovala tam, kde šili uniformy pro vojáky nebo jsem žehlila. Chodily k nám gestapačky, ty byly horší než muži, chtěly ukázat, co dovedou a mstily se, jak mohly. Nedokážu si představit, které děcko by dneska tak trpělo. Bez rodičů, v cizím prostředí, Němci. Prodělala jsem hrůzu.“

Manželé Betterovi se synem Oskarem byli 7. června 1940 zatčeni a odvezeni do židovského ghetta v polském Będzinu, kde pobývali dva roky. Poté byli vlakem převezeni do koncentračního tábora v Osvětimi a 22. června 1942 usmrceni v plynové komoře. Paní Sonková se o jejich osudu dozvěděla až po válce díky pomoci úřadů.

Samotnou likérii v období okupace vedl Němec Arthur Karmolinski (*30. června 1892 v polských Hlubčicích). Před osvobozením Karviné uprchl neznámo kam.

Tábor, ve kterém byla paní Sonková, v květnu 1945 osvobodila Rudá armáda. „To byl takový okamžik, jak jsme je viděli v uniformách, my jsme osvobozeni… Po propuštění jsem dostala lístek na vlak zdarma a jela jsem do Karvinné. A tady nikoho, zůstala jsem sama. V naší vilce ještě bydleli Němci, než se přestěhovali, tak jsem bydlela u jedné služebné (z likérky) na Sovinci. Měla jsem osmnáct. Sousedé mi pomáhali, šili mi šaty, abych měla co na sebe… byli to dobří lidé. Pamatuji si Dostálovi, Staniczkovi a paní Danielovou a Lískovou. Já jsem sama sebe obdivovala, že jsem to unesla. Měla jsem babičku, tetičku, rodiče a najednou… z rodiny nezůstal ani nehet.“

Likérka po válce zanikla a v roce 1949 se z ní stala prádelna. „Ten dům si vzalo město, já už jsem o to nestála. Chodili tam potom lidé prát a mandlovat prádlo. Já jsem pracovala na hlavní třídě v textilu Tep. Měli jsme tam pánskou, dámskou a dětskou konfekci. Já měla na starost pánskou. Líbilo se mi to, v obchodě je vůbec veselo. Lidé pořád chodili, vyptávali se a když jsem viděla, že někdo chce něco koupit z nouze, protože už nic jiného není, tak jsem řekla: ,Neberte to, my dostaneme za týden nové zboží.‘ Lidé mi byli vděční. Tak já bych si taky nekoupila něco, co se mi nelíbí. Chtěla jsem prodávat, aby z toho měl člověk radost. Pan vedoucí se mě ptal, proč to dělám. Na to jsem mu odpověděla: ,Pane vedoucí, vy byste taky nechtěl každou věc.‘“

Paní Sonková také vypráví, jak se seznámila se svým budoucím mužem Adolfem Sonkem: „Měla jsem jednoho bratrance a to byl jeho kamarád. A ten bratranec říkal, že přijede ještě s někým v sobotu na návštěvu. Tak jsem říkala: ,Dobře, přijeď.‘ Tak jsme spolu jedli a mluvili a už se mi líbil, protože mluvil vědecky. On byl nedokončený lékař, scházely mu poslední měsíce do medicíny, ale přišla válka. Pak říkal: ,Mohl bych příští týden přijet?‘ Řekla jsem: ,Když Vám to nevadí, přijeďte.‘ Za tři měsíce byla svatba.“

Adolf Sonek se narodil 3. června 1911 v Moravské Ostravě do židovské rodiny jako Adolf Sonnenschein. Po vypuknutí druhé světové války se svou rodinou ilegálně překročil hranice do Sovětského svazu. Ve Lvově byl zatčen NKVD a vězněn dva roky ve volgolagském lágru. Po propuštění se přidal k Československé vojenské jednotce v SSSR, prodělal výcvik a zůčastnil se bojů o Sokolovo, Kyjev a Duklu. Byl dvakrát těžce raněn a demobilizován byl až v říjnu 1947 jako válečný invalida. S paní Sonjou se oženil 20. února 1949. O panu Sonkovi se také zmiňuje portál Čechoslováci v gulagu.

„On byl z války půl roku v nemocnici, měl zasaženou nohu a za ten čas se na studium medicíny přibralo už hodně lidí a jeho zpátky nevzali. Půl roku mu scházelo do konce. Ale pořád dělal v oboru, pracoval na šachtě 1. Máj – Barbora. Žili jsme krásně, nikdy jsme se nehádali, v životě neřekl sprosté slovo. Jak se začaly stavět nové domy na sídlišti v Karviné 6, dostali jsme závodní byt a přestěhovali se naproti kinu Sputnik, jelikož tam (na Tyršově ulici) nám to už nevyhovovalo, okolí se už vyprazdňovalo a bylo to tam smutné.“

„Nemohli jsme mít děti, vzali jsme si třitýdenní holčičku. Její matka byla svobodná a chtěla ji dát do nějakého ústavu. Dcera pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici v Karviné, ale už je v důchodu.“

V roce 1968 převzal Adolf Sonek vyznamenání od prezidenta republiky Ludvíka Svobody. Spolu s dalšími vyznamenáními i ze zaměstnání je pak měl připnuté na své uniformě. Pan Sonek zemřel 22. března 2008, pochován je na hřbitově v Karviné – Mizerově.

„Byla jsem šťastná, že jsem měla takového tatínka a že mne tak vychoval… jakmile se dozvěděl, že jsem něco ve škole udělala, hned jsem dostala. Tatínek byl velice přísný, ale spravedlivý. Pracovala jsem v obchodě a všichni byli kontrolovaní a mě nechali tak. Věděli, že já bych špendlík nevzala. Víte, to je třeba se od mala naučit. Jak se výchova zanedbá, tak se to nenaučí. Do dnešního dne jsem se nedotkla ničeho cizího a nikdy mi nic nechybělo. Co jsem měla, to jsem měla.“ uzavírá své vyprávění paní Sonková.

Vzhledem k tragickému osudu rodiny během války se bohužel nezachovala žádná fotografie rodičů ani bratra paní Sonkové.

Děkujeme paní Sonkové za vstřícnost a že se podělila o svůj neskutečný životní příběh.

Za poskytnutí kontaktu patří poděkování paní Marcele Šafránkové.

Zpracoval: Jan Polakovič, prosinec 2023

Další zdroje:

Przyczynek do historii ruchu oporu 1939-1945 – Karwina-Kopalnie, Józef Mazurek
Čechoslováci v Gulagu, Dokumentace politických represí v Sovětském svazu: Adolf Sonnenschein – Sonek