Miroslav Peřina

Pan Miroslav Peřina se narodil 20. února 1941 v Ostravě-Muglinově Emilu Peřinovi a Anděle roz. Palovské. V roce 1945 se s rodiči a sestrou přestěhoval do Karviné, kde bydleli v dnes pozapomenuté Grauerově kolonii u dolu Hlubina.

„Rodiče se vzali v roce 1938. Když přišli Poláci, tak se museli do 14 dnů vystěhovat, jelikož otec působil v české Dělnické tělovýchovné jednotě a po příchodu Poláků nedostal potvrzení ‘že před příchodem Poláků proti Polákům nic neměl’. Vystěhovali se do Muglinova, bydleli ve vilce zahradníka a tam jsem se se sestrou narodil. Celá naše rodina bydlela během války v karvinských koloniích, akorát jeden strýc se taky musel přestěhovat. I když byl můj otec s matkou vyhnán, zpětně se na to dívali tak, že na tom Těšínsku bylo za války hůř, jak v tom Protektorátu. Po skončení války, v květnu 1945, jsme se přestěhovali zpět do Karviné. Na Grauerovce bydleli za války Němci, zůstali tam po nich věci. My jsme si z Ostravy přivezli jen postele a nějakou skříň, tak otec zašel na Národní výbor, aby si ty věci po Němcích mohl koupit.“

„Chodil jsem do české školky na Jindřišku, ředitelka se jmenovala Rozbrojová. Vedle školky byla červená škola, která byla česká a pod ní stála tzv. klášterní škola, která byla polská. Tehdy po válce ještě panovala národnostní rivalita, i když bez nějakých potyček nebo třenic. Stalo se, že při zápisu do české školy v roce 1946 bylo o jednoho žáka méně než v té polské. Učitelé zašli vedle do školky, seřadili děcka podle velikosti, já byl nejvyšší. Mluvili s mojí maminkou, jestli by mě už neposlala do školy, ta s tím souhlasila. Já jsem narozený v únoru a v září, v pěti letech, jsem šel do první třídy. Vzali ještě jednoho kluka, aby nás bylo o jednoho víc. Nebyl to nacionalistický přístup, zkrátka tehdy se to tak chtělo.“

„Ve druhé třídě mě učil pan Kubický, pak šel na vojnu a učil mě zas v páté třídě. Byl hudebník, hrál na housle a smyčec si nosil sebou do jakékoliv hodiny a kdo zlobil, toho klepnul po hlavě. Škola byla jen do pátého ročníku a v jedné třídě se učily vždycky dva ročníky. Když se vešlo do budovy, uprostřed byla chodba, dole dvě třídy a na patře další dvě třídy. Podlaha tam byla nakarbolovaná a vždycky jednou za týden se to vysypalo pilinami a vymetlo. Pamatuji si, že mě ještě učil pan Šveda. Můj otec pomáhal v SRPŠ a díky tomu jsem měl někdy v jídelně protekční porci, kuchařka mi dala dva karbanátky, na jeden hodila pomačkané brambory, aby nebyl vidět.“

„Šestou a sedmou třídu jsem chodil na Masarykovu školu, vedle byly nízké budovy ředitelství Trustu OKD. Z Masaryčky si pamatuju tělocvikáře Hrouzka a učitele Burela. Ukazoval nám fotky z druhé světové války, jak ze zákopu vylézá sovětský důstojník v pozici typu ‚hurá do boje‘ a má v ruce pistoli. A nám Burel říkal, že je to nesmysl, aby šel proti přesile s pistolkou. To bylo poprvé, když jsem se setkal s tím, že to co je na fotce, nemusí být pravdivé. Burel měl problémy s přístupem k režimu a byl na rok poslán na ‚převýchovu’ na šachtu Mír, musel kopat uhlí.“

„Když na Jindřišce otevřeli novou školu s kopulí, přestoupil jsem v osmé třídě tam, protože jsem to měl blíž. Ředitelem byl Franc. Půlka školy byla polská, půlka česká a o přestávce jsme v aule museli chodit dokola, Češi i Poláci. Byla tam velká okna a mezi skly byl prostor, jako bazének, asi to mělo sloužit na kytky, ale nikdy tam nic nebylo. Tak jsme tam někdy o přestávkách lezli nebo tam zavírali holky. Vzpomínám na paní učitelku Kubickou, jmenovala se za svobodna Zahrajová a bydlela kousek od nás na Jindřišce. Otec paní Kubické byl vedoucí povrchu na dole Jindřich, kde byl ještě 15 let po válce parní těžní stroj. Jednou se stala porucha na parním stroji a pana Zahraje na 14 dnů zavřeli, jelikož to považovali za sabotáž.“

„Po osmiletce jsem ve třinácti letech šel na průmyslovku a jedna třída byla (z nedostatku učeben) v Masaryčce, tam jsem chodil do druhé třídy. Škola byla taky půl česká a půl polská, rozdělena ještě byla na strojařinu, důlní strojařinu. Můj tchán také chodil na průmyslovku, byl první student (po vzniku školy) v roce 1922. Nad školou byla obrovská rušička Svobodné Evropy, půl hektaru a různé sloupy, dráty, kuličky. Vedle bylo hřiště, kde jsme hráli volejbal. Jednou přijel do Karviné cestovatel František Alexander Elstner a s celou školou jsme šli na besedu do Stalinova domu. Tam jsem chodil i do tanečních. Za Stalinkou bylo škvárové hřiště. Po škole jsem dělal na dole ČSA, stejně jako můj otec.“

„Po první světové válce hrál můj otec na basu v kině Orfeus vedle hotelu Unger, tehdy bylo kino ještě němé. Hráli tam ve třech a dělali hudební doprovod k filmům. Vyprávěl, že ho vždycky bolelo za krkem, jelikož museli sedět před plátnem. A když ve filmu byla akční scéna, utíkali koně apod., tak museli zrychlit ve hraní. Jednou se partyja domluvila, že založí dechovku, jmenovala se Helis. Nikdo ale neuměl na nic hrát. Každý si řekl, jaký nástroj si koupí, na ten se naučí hrát a pak se dají dohromady. A tak se taky stalo. Můj otec tam hrál do začátku druhé světové války, pak se odstěhoval a jeho místo převzal můj strýc.“

„Měl jsem dva strýce řezníky, jmenovali se Kudělovi a jeden byl furt zavřený. Když v hospodě něco popil, tak nadával na politiku. Jezdili jsme za ním do Jakubčovic do kamenolomu. Po roce 1945 měl strýc (Bohdan Kuděla) v hospodě ‚U Žida‘ řeznictví. Byla tam postavena chladící budova, která měla metrovou stěnu. Aby se maso chladilo, dával se do té stěny led a vydržel do příští zimy. Pro maso se jezdilo ve čtvrtky na jatka do Ostravy, v pátek se maso bouralo a v sobotu prodávalo. Další dny nebylo v obchodě nic, prodávalo se jen sádlo. V Bílé kolonii na Šustym bydlela babička. Doma měla na elektriku jen světlo, zásuvky nebyly. Koupila si elektrickou žehličku a neměla ji kam zapojit. Na světlo se tak přidělala ‚zlodějka‘, kam se to napojilo, aby mohla žehlit. V kolonii byly pumpy na vodu venku, na zimu se obtočily slámou, aby nezamrzly. Můj dědeček mi vyprávěl, že jeden havíř z kolonie uměl holit, dřív se doma neholilo. V sobotu po šichtě si havíři sedli na zahradu, bavili se, popíjeli a holič je břitvou jednoho po druhém oholil.“

„Bydlel jsem v Grauerově kolonii na ulici Hlubinské 858, ve druhé půlce domu bydleli Slawinští. Byt to byl velký, byla tam kuchyň, dva pokoje, spíž, koupelna, záchod na verandě, ale už splachovací. Původně, jak to stavěli, byl suchý záchod na dvoře, pak z toho byla prádelna. V bývalé hospodě Grauer po válce bydleli brigádníci, v sále spalo asi 30-40 brigádníků na patrových postelích, každý měl plechovou skříňku. Na Grauerovce bydlel i Slávek Karpeta, bývalý starosta Karviné. Moje matka byla zahradnice, naše zahrada byla asi nejlepší v ulici. Tři roky zpátky jsem se tam byl podívat a celá naše bývalá zahrada je rozrytá od prasat. Za kolonií byl obrovský bukový les, který se táhnul až na Hranice, říkalo se mu Tiefbauszczok (podle dolu Hlubina, který se německy jmenoval Tiefbauschacht). Jak se dolovalo, byly tam obrovské skoky a propadliny, stromy různě vykřivené, už se o to nikdo nestaral. Kolem roku 1966 vysadila Rekultivace před kolonií hruškový sad. Já jsem se odtamtud odstěhoval v roce 1967, rodiče tam bydleli až do roku 1972. Všichni jsme se v té ulici znali. Známe se dodnes, protože paní Vasilová, dává všechny vrstevníky z Grauerovky dohromady. Scházíme se každý rok, asi 10-15 lidí jenom z naší ulice.“

„Kolem roku 1953 dostal můj otec ze šachty poukaz na motorku. Dostalo jej 300 havířů a motorky se předávaly slavnostně před novou radnicí v Ostravě. Později jsme koupili auto – Spartaka. Museli jsme udělat bránu pro vjezd, všichni v kolonii měli jen obyčejné laťkové ploty s brankou pro vstup. Po koupi auta si otec nechal motorku ještě dva roky, jako pojistku.“

„Nakupovat jsme chodili na Křemenec do ‚Kolaczkule‘, prodávaly tam dvě sestry, nebo taky kousek od nás k ‚Dudovi‘. V Doubravě na Vrchovci jsme měli pekaře z rodiny, jmenoval se Sikora. U ‚Dudy‘ jednu dobu prodával i můj strýc Kuděla, za války byl v Anglii a potom dělal vedoucího v potravinách Budoucnost vedle závodního hotelu. Byly také ženy v důchodu, které si přivydělávaly nošením mléka, měly vozíček a rozvezly mléko do celé ulice.“

„Vzpomínám na letní kino v parku Zdeňka Nejedlého (bývalý zámecký park Solca), tam jsem poprvé slyšel Karla Gotta. Na den horníků přijel Tatraplanem Klement Gottwald, ubytován tehdy byl v závodním hotelu. Ve stáncích se prodávalo nedostatkové zboží. Cestou z kina jsme se často stavovali pro preclíky v restauraci Baier u hřbitova.“

„Když jsme se z Karviné stěhovali pryč, dostali jsme od šachty dům – bouračku v Červené kolonii. Stál u jednoho rybníku, kterému se říkalo Gabzdylok. Dům jsme rozebrali a z cihel jsme si postavili nový dům v Soběšovicích. Jelikož jsme se znali s Kubickými, kteří chtěli taky stavět, tak jsme jim půlku domku věnovali a oni si postavili chalupu 300 metrů od nás.“

„Po druhé světové válce si nepamatuju, že by mezi Čechy a Poláky byla nějaká řevnivost. Sami Češi říkali, že za Hitlera si Poláci už dost vytrpěli. Občas jsme se škádlili, říkali jsme ‚Polok, má na řiti bolok‘, oni nám to opětovali ‚Čech, má na řiti plech‘.“

Panu Peřinovi za vyprávění i fotografie srdečně děkujeme!

Rozhovor vedl Jan Polakovič a Tereza Ondruszová. Soběšovice, květen 2023.