Paní Marie Mikšanová se narodila 20. března 1932 Anežce Moserové roz. Majerové a Emanuelu Moserovi. Její dědeček, Emanuel Moser starší, založil ve staré Karviné železářství, které fungovalo až do počátku 70. let.
Paní Mikšanová vypráví: „Můj dědeček Emanuel Moser se narodil v Čechách, v Sušicích, později se společně s šesti sourozenci přestěhoval do Vídně. Tam se také v roce 1894 narodil můj otec (Emanuel Moser mladší). Babička tehdy pracovala na zámku Schönbrunn jako služebná. Do Karviné přišli v roce 1901 za prací, hodně se tady stavělo, byly tu šachty ap. Tatínek vystudoval průmyslovku ve Wroclawi.“
Emanuel Moser st. v Karvinné posléze založil železářství s prodejem jízdních kol. Své první sídlo měl v domě č.p. 201 na ulici s příznačným názvem Zámečnická. Železářství v roce 1926 převzal syn Emanuel ml.
„Babička vyfasovala zástěru a dělala u dědy prvního kováře, hrozně u toho maďarsky nadávala. Zemřela v roce 1932, vím to pouze z vyprávění. Ve stejný rok se v zahradě (domu č.p. 201) postavila nová dílna (č.p. 1680). Bylo to na rozhraní důlních polí Larische a Báňské a hutní společnosti, dům proto nebyl pravoúhlý. O rok později jsme vedle dílny postavili rodinný dům (č.p. 126), měl růžovou fasádu a byl malý. Měl chodbu, kuchyň, pokoj a záchod. Doma jsme mluvili česky, ale otec uměl i německy. Přes cestu bydleli Sembolovi, měli starou dřevěnku, která stála skoro až u cesty. Naproti měl stolárnu pan Königsberger, dodnes mám od něj stůl. Pamatuju obchod Goldstein na rozcestí, prodávala tam starší paní, typická židovka, jako malé se mi tam hrozně líbily různé knoflíčky, co tam prodávala. Nad námi bydleli Sochorovi, celá rodina byla hudebníci, Josef, František a Tonda. Josef Sochor mě učil chvíli na housle.“
František Sochor v roce 2001 vydal knížku Vzpomínky na starou Karvinnou.
„V dílně pracovalo okolo 20 dělníků, pracoval tam i můj švagr. Tatínek měl ve 30. letech pobočku železářství i v Solci, ale asi jen tři roky. Vyrábělo se hodně pro šachty, opravovaly se kola, babičkám se letovaly hrnce.“
Emanuel Moser starší zemřel v roce 1939. Paní Marie měla ještě starší sestru Hedviku, které říkali Heda, narozenou 27.8.1930. V roce 1948 se provdala za Pavla Pejka.
„Začala jsem chodit do školy na Hoheneggeru na Havlíčkově ul., bylo to v roce 1939, učila jsem se polsky. Za Německa jsem poté chodila do červené školy u starého kostela a nakonec do ‚Hauptschule’, což byla dřívější Masarykova škola. Z války si pamatuju, že jsme byli na filmu v kinu Central a začlo hučet, všechno zhaslo, sirény… začal nálet. Odtamtud jsme se sestrou letěly domů pěšky, lokálka nejela. U hřbitova stál dům, kde byl doktor a při jednom bombardování ten dům dostal zásah.“
„Jednou jsme jeli lokálkou s maminkou do Ostravy ke známým, vezli jsme jim mléko a máslo, tehdy se tam hodně bombardovalo. Tak jsme jim to zanesli a cestou zpátky k divadlu byl nálet. Nám se naštěstí nic nestalo. Lokálka opět nejela a ten Zárubek, tam to bylo rozbombardované fest, byla tam halda a v ní byl nějaký protiletecký kryt (ten dostal přímý zásah). Bylo tam hodně mrtvých.“
„Moje maminka pocházela z Domaslovic, žila i v Ostravě, byla Češka. Měla Volkslistu č. 3., díky tomu mohla jezdit do Protektorátu – do Ostravy. Maminku si několikrát Němci předvolali na úřad, aby přihlásila své dcery do Hitlerjugend. Vždycky jim rázně říkala: ‚Ne, děcka mi do Hitlerjugend chodit nebudou!‘. Byla tam asi 3x a vyšlo to, nešli jsme tam. Před osvobozením si ještě vybavuji, jak Němci odpálili školu na Hessovce, bylo to nedaleko od nás.“ Na místě školy byla potom postavena nová škola „s kopulí“.
„Tatínek měl ještě tři sourozence, Karla, Matyldu a Kateřinu. Teta Kateřina Spivoková provozovala v domě 201 obchod se smíšeným zbožím. Po roce 1945 obchod zavřela a místo ní se nastěhoval cukrář Otaševič, který pocházel z Jugoslávie. Měl ještě jednoho bratra v Orlové, ten asi taky dělal cukrovinky. Pan Otaševič byl vysoký, hubený a měl celé zlaté zuby. V měděné kádi cukroval oříšky, dělal smetanovou, citronovou a rumovou zmrzlinu, buď kopečkovou nebo točenou, ale na tu neměl stroj, dokázal ji natočit sám. Byl to jediný živnostník v Karviné 2, jelikož pocházel z Jugoslávie a neměl nárok na důchod, tak mu to povolili. Jezdil taky prodávat na poutě. V domě bydleli kromě Otaševiče ještě Rybovi, byli rodina s Antonínem Majerem, který také pracoval v dílně (a byl svědkem na svatbě).“ Cukrárna byla zbourána v roce 1972.
Po roce 1947 Moserovi přestavěli rodinný dům 126. Došlo k jeho rozšíření a přístavbě prvního patra. 20. srpna 1949 se paní Marie provdala za Miroslava Mikšana. Svatbu měli v kostele sv. Petra z Alkantary. Oddal je karvinský farář Josef Nogol.
Emanuel Moser ml. zemřel 15. listopadu 1948. Železářství poté vdovským právem převzala jeho manželka (a maminka paní Marie) Anežka Moserová. Následující měsíce byl na ní vyvíjen nátlak, aby svoji živnost začlenila do sdružených komunálních podniků, o čemž nechtěla ani slyšet. Podle archivních dokumentů na paní Anežku následně chodily stížnosti z ROH a byli ji odebíráni dělníci. Nátlak nakonec nevydržela a k 1. lednu 1951 svou živnost zrušila. Železářství poté přešlo pod družstvo ‚Bytprům – družstevní podnik bytového průmyslu‘.
„V roce 1951 dílnu převzal Bytprům, v roce 1954 zase družstvo Zástroj a potom Autodružstvo Kovo Rychvald. Matka tam krátce pracovala, ale vedoucím byl pan Michna. Pracoval tam i můj manžel, ale pak šel dělat do Rychvaldu. Dům i stroje nám stále patřily, dostávali jsme nějaký malý podíl ze zisku. V roce 1961 byl dům i celý inventář znárodněn. Když šla maminka do důchodu, dostala nějakých 220-280 Kčs, z toho se nedalo vyžít, tak jsem jí řekla, že budu za ní dělat. Jenže jsem čekala rodinu. V roce 1973 dílna vyhořela, od jiskry kvůli špatné elektrice. Já jsem potom byla vyslýchána na SNB, taky všichni zaměstnanci, ale na nic se nepřišlo. Náš dům měl naštěstí jen trochu ohořelou omítku. Dílna se potom zbourala.
Na střeše dílny byl nápis ‚Emanuel Moser‘ a ten tam vydržel až do konce.“
„V 70. letech jsme chodili nakupovat do učitelského domu, nad školou s kopulí, prodávala tam paní Pavlíčková. Její manžel měl kdysi pekárnu v Novém Yorku.“
Rodinný dům Moserových zůstal v okolí stát jako jeden z posledních. Vykoupen byl až v roce 1980 a zbourán o rok později v rámci rekultivace celého území. Dnes se na jeho místě nachází pole, kousek pod autobusovou zastávkou rozcestí Barbora. Odkaz na mapu
Děkujeme paní Mikšanové i její dceři paní Šafránkové, že se podělily o své vzpomínky a fotografie.
Zpracoval: Jan Polakovič, Petřvald, červen 2023
0 komentářů