Stavbu nového kostela v Karviné podnítil výrazný nárůst obyvatel. V roce 1851 měla Karviná 1 479 obyvatel, zatímco v roce 1890 již 7 746 obyvatel a počet nadále rostl. Starý kostel sv. Petra z Alkantary tak přestal kapacitně postačovat. Pozemky k výstavbě kostela daroval hrabě Jindřich Larisch-Mönnich a místní sedlák Šlachta. Projekt kostela navrhl vídeňský architekt Bohuslav Černý, stavbu pak řídil karvinský stavitel Hugo Königsberger. 4. června 1893 začala stavba, 11. října 1894 posvětil kardinál Georg von Kopp základní kámen. Výstavba kostela stála půl milionu korun, jednu třetinu uhradil Jindřich Larisch-Mönnich (název kostela tak není pouhou náhodou), 80 tisíci přispěl arcivévoda Albrecht Fridrich Rakousko-Těšínský, zbytek uhradili ve sbírkách věřící. Kostel byl stavebně dokončen v roce 1897 a 8. září 1898 došlo k posvěcení kardinálem Koppem.
Kostel byl postaven v novorenesančním stylu, vyzděn byl z cihel na pískovcovém podkladu. Strop tvořil ozdobný dřevěný krov na způsob klenutí. Tato odlehčená konstrukce byla zvolena, místo klasické cihelné klenby, pravděpodobně s ohledem na možný budoucí poddolovaný terén. Délka kostela činila 66,2 metrů, maximální šířka pak 34 metrů. Kostelní věž měla půdorysné rozměry 9,45 na 9,45 metru a od země po vrcholek kříže měřila 54,8 metrů. Ve věži se nalézal velký zvon s výškou 1,35 metru a šířkou 1,57 metru, také zde byly čtvery hodiny orientované na všechny strany. Budova byla trojlodní. V přední části, která přiléhala k věži, se nacházel kůr, kde byly umístěny varhany. Část kostela byla podsklepená, pod presbytářem se nacházela hrobka, která měla vstup zvenčí. Podlahu tvořily šamotové dlaždice. Střešní krytina byla (alespoň v závěrečném období kostela) eternitová s lepenkovým podkladem. Ve venkovním oblouku nad hlavním vchodem se nacházel reliéf Nejsvětější Trojice. V interiéru byla nad hlavním vchodem instalována pamětní deska psaná v latině se seznamem mecenášů a údaji o posvěcení kostela v roce 1898.
Hlavní oltář svatého Jindřicha z roku 1897 pořídila hraběnka Jindřiška Larisch-Mönnichová (manželka Jindřicha Larisch-Mönnicha). Oltář vážil 40 tisíc kilogramů, měřil 9 metrů a vyroben byl z kararského mramoru. V roce 1898 byly pořízeny boční dřevěné oltáře svatého Františka z Assisi (pravá kaple) a svaté Barbory (levá kaple). V roce 1900 a 1902 další oltáře a to Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (pravá kaple) a Panny Marie Karmelské (levá kaple). V roce 1898 byly také pořízeny dvoumanuálové varhany firmy Rieger, opus 619.
Na náměstí před kostelem se nacházel kamenný kříž z roku 1894, naproti něj pak mariánský sloup se sochou Panny Marie z roku 1902. Jak potvrzuje městský kronikář Dr. Fridolín Šlachta, na chrámové prostranství kostela se vešlo 4 tisíce lidí.
Za první světové války, 14. srpna 1916, byl vojenskou komisí rekvírován zvon a odvezen za účelem roztavení ve válečné dělo. Po skončení války zde bylo instalováno pět nových zvonů: sv. Josef (o váze 1920 kg a průměru 149 cm), sv. Marie (o váze 1134 kg a průměru 125 cm), sv. Ignác (o váze 826 kg a průměru 113 cm), sv. Barbora (o váze 509 kg a průměru 94 cm) a Nejsvětější Srdce Ježíšovo (o váze 320 kg a průměru 80 cm). Od roku 1922 byl také ustanoven nový český farář, Stanislav Weissmann. V roce 1924 došlo k pořízení elektromotoru na pohánění varhan.
Z důvodu narušení kostela důlní činností bylo rozhodnuto provést generální opravu kostela. Ta byla zadána karvinskému staviteli Vilému Danielovi a zhotovena v letech 1933-1935. Při této rekonstrukci došlo k sejmutí většího množství architektonických prvků a celkovému zjednodušení venkovní fasády. Novou podobu získal také vstupní portál, na jehož štítu přibyl Kristův monogram. Vnitřní krov byl zajištěn ocelovými lany. Kvůli vlhkosti spodního zdiva a základů byla v roce 1937 provedena vodorovná izolace, kterou kostel do této doby postrádal. O rok později proběhla motorizace zvonů, kterou zhotovila firma Rudolf Perner z Českých Budějovic. Až do roku 1938 se v novém kostele konaly dvě bohoslužby pouze s polským zpěvem a kázáním.
Po začátku polské okupace byl v prosinci 1938 nucen odejít farář Stanislav Weissmann do Frýdku a na jeho místo byl v lednu 1939 ustanoven Leopold Biłko. Ten zde však působil jen do září 1939, kdy byl po vypuknutí války Němci odvlečen do koncentračního tábora, v říjnu ho nahradil Bedřich Lehner. Také polské bohoslužby se konaly jen do července 1941, kdy byly zakázány a zavedeny byly pouze německé mše. Všech pět kostelních zvonů bylo opět rekvírováno pro válečné účely. Sejmutí proběhlo 27. března 1942, odvezeny byly do sběrného místa Norddeutsche Affinerie v Hamburku. Při bombardování Karviné 25. února 1945 dopadla jedna puma v blízkosti kostela a došlo k vybití deseti vitrážových oken, která byla posléze provizorně zasklena.
Po osvobození Karviné v květnu 1945 byly v novém kostele zavedeny dvě bohoslužby s polským zpěvem a jedna bohoslužba s českým zpěvem. 1. srpna 1945 byl ustanoven nový farář Josef Nogol. Bývalý farář Leopold Biłko, který se vrátil z koncentračního tábora, nemohl být jmenován, jelikož neměl československou státní příslušnost, zůstal tak pouze knězem ve farnosti.
Josef Nogol zůstal farářem do září 1950, kdy byl internován v želivském klášteře a následně ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 10 let vězení. Leopold Biłko byl rovněž v září 1950 internován a odsouzen „pouze“ na 1 rok (s přihlédnutím na jeho šestiletý pobyt v koncentračním táboře). Propuštěn byl po třech měsících na základě prezidentské amnestie. Novým karvinským farářem se stal Ferdinand Otevřel, který zde působil až do roku 1990.
Kolem roku 1950 bylo do krypty pod kostelem přestěhováno pět rakví s ostatky členů rodu Larisch-Mönnichů ze zámecké hrobky Solca, z té se měl stát sklad civilní obrany. Výměrem Státního památkového úřadu byl kostel 29. listopadu 1951 zapsán do seznamu památek jako umělecky hodnotná architektura. I když bylo památkovým úřadem proklamováno, že je důležité zachovat poddolovaný kostel pro budoucí generace, nestalo se tak. Již v roce 1949 byl rozšířen dobývací prostor dolu Gabriela (pozdější 1. Máj závod Mír) pod centrum města a čtvrť Solca. V listopadu 1951 vznikla také petice občanů za záchranu kostela, v době komunistických represí ji mělo odvahu podepsat pouhých 20 občanů Karviné.
V září 1954 Státní památkový úřad vydal stanovisko, že zachování kostela není nezbytné, jelikož podobných staveb ze stejného období je několik a větší újma pro stát by byla ekonomická v případě zastavení těžby pod kostelem. V říjnu 1954 došlo k podrubání kostela, ve zdech se začaly objevovat trhliny, uvolňovala se a praskala dlažba v chrámové lodi. Bylo nařízeno přestěhovat ze sklepení rakve Larischů, podepřít klenbu a sklep uzavřít. V únoru 1955 se vlivem poddolování zkroutilo několik oken, okenní tabulky vypadly z rámů nebo popraskaly. Z bezpečnostních důvodů tak byly vitráže sejmuty a většina oken obita dřevěným bedněním.
S ohledem na zhoršující se stavební stav došlo 18. dubna 1955 k uzavření kostela pro veřejnost, konkrétně celé chrámové lodi včetně bočních kaplí a také věže. K bohoslužbám sloužila pouze menší postranní kaple, která měla vstup zvenčí. V květnu se konalo také poslední Boží Tělo. Jelikož kostel byl uzavřený, bohoslužba probíhala venku. Do otevřených dveří kostela se umístil malý oltář, věřící se tak museli modlit venku na štěrku. Koncem roku stále ještě existovala špetka naděje, že se důlní vlivy uklidní, bude se moci přistoupit k opravě kostela a jeho znovuotevření, proto i všechen vnitřní inventář zůstával v kostele. Tyto naděje se však ukázaly jako nereálné.
V lednu 1956 zasáhl porub prostředek kostela, kde vznikla zlomová deformace. Severní část kostela klesala nestejnoměrně a stavba se tak doslova začala lámat. V podlaze se zvětšily spáry, objevily se nové praskliny jak ve zdech, tak v nosných sloupech, ze stěn opadávala omítka a došlo k prohnutí vnitřních lan, která držela střešní konstrukci. Z příkazu Městského národního výboru (dále MNV) byl celý kostel obehnán zábradlím proti vstupu. V létě 1956 začal farní úřad na naléhání OKD s vyklizením interiéru kostela. Odvezeny byly pouze menší části mobiliáře, které bylo kam uskladnit. V září 1956 provedlo Chrámové družstvo Pelhřimov (později součást Charity Pelhřimov) demontáž čtyř bočních oltářů, kazatelny, zpovědnic a lavic, které byly odvezeny do zrušeného kostela Maria Hilf ve Zlatých Horách. S ohledem na velké rozměry hlavního oltáře však farní úřad nedokázal najít podnik, který by jeho demontáž provedl.
V lednu 1957 byla uzavřena dosud provozuschopná kaple, kde se konaly bohoslužby. Projevovala se denivelace věže kostela, některé nosné sloupy chrámové lodi byly vychýleny a rozdrceny, na pravé boční zdi kostela vznikla metrová zlomová trhlina, která byla zpočátku utěsňována dřevěným bedněním. Kvůli stále zvětšující se trhlině však bylo záhy od této snahy upuštěno. V červenci 1957 vydal odbor pro výstavbu MNV v Karviné na kostel první demoliční výměr, demolice se však neuskutečnila.
Kvůli padajícímu zdivu bylo v květnu 1958 nařízeno okamžité oplocení celého kostela a umístění tabulek s nápisem „Nebezpečí zřícení. Vstup do oplocené části se přísně trestá. Rada místního národního výboru v Karviné“. Z dochovaných dokumentů je však patrné, že často docházelo k prostříhávání plotu a neoprávněnému vstupu do kostela, případně k rozkrádaní zbylých zpeněžitelných věcí. Na kostel byl rovněž vydán druhý demoliční výměr, přičemž se měla zbourat pouze loď kostela od kůru po presbytář, kostelní věž měla být ponechána. Odborný posudek však následně konstatoval, že vzhledem k vychýlení věže není staticky možné ji nechat osamocenou, jelikož by se zřítila. V roce 1958 začal farní úřad také obtížně hledat podnik, který by provedl demolici kostela. Ty, které měly potřebnou techniku byly zaměstnány výstavbou nových sídlišť, která měla samozřejmě přednost.
Až začátkem roku 1960 se podařilo uzavřít smlouvu o odstranění kostela s podnikem Báňské stavby Ostrava. 22. dubna 1960 vydal MNV definitivní demoliční výměr, ve kterém bylo uvedeno, že s demolicí je nutno začít nejdéle do dvou měsíců od vydání výměru. Římskokatolický úřad však informoval, že se mu stále nepodařilo najít odborníky na demontáž hlavního oltáře, tudíž nemůže být s demolicí započato. Na to reagoval stavební odbor MNV příkazem, že s ohledem na havarijní stav kostela se nepřipouští další odklad demolice i kdyby to znamenalo likvidaci hlavního oltáře. Farnímu úřadu se nakonec podařilo uzavřít dohodu s Báňskými stavbami, které měly oltář rozebrat během demolice. Před likvidací kostela byl také z věže sejmut hodinový stroj a jeden ciferník. 8. června 1960 Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody zrušilo památkovou ochranu.
Demolice kostela začala 12. října 1960. Pomocí lan a buldozeru bylo postupně bouráno zdivo od presbytáře směrem k věži. Začátkem prosince byla zbourána celá chrámová loď, zbyla jen kostelní věž. Farář Ferdinand Otevřel žádal MNV, aby ke kostelu sv. Petra z Alkantary přemístil dřevěný misijní kříž stojící u hlavního vstupu, stejně tak kamenný kříž a mariánský sloup z prostranství před kostelem, jelikož by při demolici věže mohlo dojít k jejich poškození. Žádost zůstala bez reakce. Kostelní věž byla zlikvidována odstřelem ve dnech 31. ledna a 1. února 1961.
Cihly z bouračky byly srovnávány na hromadu a nabízeny zájemcům k dalšímu využití. Z kostelních cihel tak byla postavena např. garáž v Doubravě, hospodářská budova u domu č.p. 337 v Darkově nebo přístavba domu č.p. 284 v Darkově. V dubnu 1961 nařizuje MNV Báňským stavbám urychlené upravení zbořeniště kostela v rámci akce zvelebení města u příležitosti 40. výročí KSČ.
Po likvidaci kostela zůstala v jeho místě pouze travnatá plocha se spojovacím chodníkem. Na konci šedesátých let se terén vlivem poddolování začal propadat pod úroveň podzemních vod. Kamenný kříž i mariánský sloup na bývalém Kostelním náměstí, ponechány napospas, byly v roce 1970 utopeny do výšky 1,5 metru v bažině. Následně proběhlo jejich vyzvednutí a převezení do Albrechtic u Českého Těšína. Z propadliny, kde stával kostel, se od roku 1970 stala skládka, kam se vozila suť z demolic staré Karviné. Do počátku 80. let došlo k vyrovnání okolního terénu násypem haldoviny. Celková výška zavážky původního terénu sutí a haldovinou je 8 metrů.
Terén, kde stával nový kostel, poklesl podle výškoměru státních map mezi lety 1952 a 1972 o 14,6 metrů.
V roce 1991 byl v místě kostela vztyčen dřevěný kříž, který byl v roce 1995 převezen k nově rekonstruovanému kostelu sv. Petra z Alkantary. Halda postupně zarůstala náletovými dřevinami, v letech 2011-2012 proběhla rekultivace, kdy byl odval zahrnut nízkou vrstvou zeminy a došlo k vysázení několika borovic a dubů.
Až do roku 2022 kostel sv. Jindřicha nepřipomínalo vůbec nic. Toho roku jsme u bývalé boční přístupové uličky umístili informační ceduli, že zde kdysi stávala tato monumentální stavba. V roce 2023 proběhla úprava terénu a také vztyčení 3,5 metrového kříže. V plánu je také umístění informační cedule s historií a vyznačení půdorysu kostela.
Inventář z nového kostela
Hlavní oltář sv. Jindřicha
Mramorový oltář sv. Jindřicha byl odstraněn během demolice kostela na podzim roku 1960 firmou OKR – Báňské stavby za částku 150 tisíc Kčs. Oltář byl rozebrán na 300 kusů a darován do kostela Božího Těla v Jablunkově, kde měl být znovu postaven. Zjistilo se však, že oltář je vyšší než loď kostela a tudíž se tam nevejde. Bylo tak hledáno nové umístění, zájem o oltář projevily farnosti z Moravy, Slezska i Slovenska. Pro zajímavost je možné uvést, že hodnota oltáře byla odhadnuta na jeden milion československých korun.
Nakonec bylo rozhodnuto oltář znovupostavit v kostele sv. Štěpána Uherského v Orechovém u Trenčína. Zasloužil se o to František Spevár, administrátor z obce Závažie (dnes součást Trenčína). Původní dřevěný oltář v kostele byl toho času již značně zchátralý a hrozilo jeho zřícení. 3. prosince 1964 začaly práce na rozebírání starého oltáře a následně začalo zpevňování základů. Oltář sv. Jindřicha vážil úctyhodných 40 tun, proto byla vybourána původní podlaha, proveden výkop do hloubky jednoho metru a zhotoveny nové betonové základy. Do února roku 1965 byl oltář znovu sestaven. Stavbu vedl inženýr architekt Tadeáš Uher z Havířova. Samotná stavba, včetně převozu z Jablunkova, kde byl 4 roky deponován, stála téměř 60 tisíc Kčs, z toho 25 tisíc půjčil biskupský úřad v Nitře, na zbytek částky se složili věřící. První mše se konala 18. dubna 1965, o rok později byl oltář posvěcen nitranským biskupem Eduardem Nécseym.
Na oltář byla znovu umístěna původní socha svatého Jindřicha z Karviné, avšak začala být nazývána sochou svatého Štěpána. A to i přesto, že se tito dva světci od sebe vzhledově liší. Svatý Jindřich má na hlavě korunu císařů Svaté říše římské, svatý Štěpán má mít korunu uherskou. Mnohým farníkům však tento rozdíl nevadil.
Socha samotná váží 1 350 kg. Do jejího podstavce byla uložena časová schrána. Sv. Jindřich / Štěpán byl na svém místě až do roku 2001, kdy byl nahrazen dřevěnou sochou Panny Marie, která se zde nachází dodnes. Původní socha je dnes v depozitáři fary v Orechovém.
Oltář byl v roce 1965 sestaven podle původní podoby, jakou měl v Karviné. Sošky adorujících andělů po stranách sv. Jindřicha byly instalovány nově na vršek oltáře. V roce 2001, po instalaci nové sochy Panny Marie, byly přestěhovány na původní místa po stranách hlavní sochy. Svatostánek už také nemá květinové zdobení a kolem roku 1984 byl sejmut kříž z vrcholu oltáře. Jinak je oltář v původním zachovalém stavu. Na výšku měří 9 metrů a je zhotoven z mramoru v renesančním stylu. V kostele sv. Jindřicha v Karviné bylo na oltáři několik elektrických zásuvek, zatmelené otvory po zásuvkách zde nalezneme dodnes.
Za vstřícnost, otevření kostela a nahlédnutí do farní kroniky patří velké poděkování faráři Mgr. Stanislavu Štefánikovi.
Boční oltáře, kazatelna, zpovědnice a lavice
V září 1956 byla Chrámovým družstvem Pelhřimov na žádost římskokatolického úřadu v Karviné provedena odborná demontáž čtyř bočních oltářů: svatého Františka z Assisi, svaté Barbory, Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Panny Marie Karmelské. Kromě nich byla demontována také kazatelna, dvě zpovědnice a dřevěné lavice. Všechen tento inventář byl odvezen do zrušeného kostela Panny Marie Pomocné, zvaného také Maria Hilf, ve Zlatých Horách na Jesenicku. Ten byl záměrně v roce 1955 komunistickými úřady uzavřen a následovala léta cílené devastace.
O pět let později, v roce 1961, požádal farář Ladislav Olšina z farnosti Francova Lhota na Vsetínsku kompetentní úřady o darování inventáře do kostela svatého Štěpána Uherského. Dle jeho slov zapsaných ve farní kronice, nebylo v té době v kostele téměř nic. Žádost byla odsouhlasena a z Maria Hilf tak byly do Francovy Lhoty převezeny oltáře sv. Františka z Assisi, sv. Barbory a Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, přičemž posledně jmenovaný, jakožto největší, se stal hlavním oltářem v kostele. Dále byla zde instalována kazatelna, 2 zpovědnice a 22 dubových lavic. Jelikož kostel ve Francově Lhotě je dispozičně menší než byl kostel sv. Jindřicha v Karviné, musely být všechny oltáře u stropu sníženy. Hlavní oltář přišel o báň, u bočních oltářů byla báň umístěna přímo na vršek oltáře. Nové lavice musely být také před instalací přiříznuty.
Boční oltář Nejsvětějšího Srdce Ježíšova z Karviné, nyní hlavní oltář, měl původně tři obrazy: Srdce Ježíšovo, Panny Marie a sv. Josefa. Po instalaci byly obrazy sundány a do výklenků byly vloženy sochy sv. Štěpána, sv. Cyrila a sv. Metoděje. Malby Panny Marie a sv. Josefa se však zachovaly a jsou umístěné na chodbě farního úřadu ve Francově Lhotě.
Karvinský oltář sv. Františka z Assisi je nyní umístěn po pravé straně kostela. Obraz byl také sejmut a nahrazen sochou Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Po levé straně je někdejší oltář svaté Barbory, dnes se sochou Panny Marie Lurdské. Kazatelna je v původním stavu, avšak nebyla nikdy využívána a nevede k ní ani schodiště.
Zpovědnice a dřevěné lavice z karvinského kostela se do dnešních dnů nedochovaly, byly nahrazeny novými.
Varhany, křížová cesta, sochy
V kostele sv. Petra a Pavla v Albrechticích u Českého Těšína se nachází několik kusů inventáře ze zaniklého kostela sv. Jindřicha v Karviné.
Patrně nejznámějším dochovaným inventářem jsou dvoumanuálové varhany. Ty byly vyrobeny v roce 1898 firmou Rieger, opus (výrobní číslo) 619. Při vyklizení kostela sv. Jindřicha byly varhany rozebrány a v roce 1958 znovu odborně sestaveny (opus 3243) v nové modlitebně u Otipky. Ta vznikla z bývalého kinosálu. Varhany byly umístěny na balkóně.
V říjnu 1966 bylo z nařízení MNV zakázáno používání modlitebny s ohledem na poškození důlními vlivy a zanedbanou údržbu budovy. V dubnu 1967 napsal albrechtický farář žádost karvinskému faráři o poskytnutí varhan, jelikož v Karviné pro ně nebylo využití. Žádost byla schválena a v září 1967 proběhla demontáž varhan z Otipky a jejich převezení do továrny Rieger-Kloss v Krnově, kde proběhla jejich úprava a doplnění pro využití v Albrechticích. Sem byly převezeny v roce 1968 a 24. listopadu téhož roku se konalo svěcení varhan a slavnostní koncert. Celkové náklady na demontáž, doplnění a instalaci varhan se vyšplhaly na 210 000 Kčs. Částka byla uhrazena ze sbírek věřících. Albrechtická farnost také darovala karvinské farnosti 8 000 Kčs na zakoupení harmonia do kaple v polské „klášterní“ škole na Jindřišce.
Na stěnách v hlavní lodi je pověšeno 14 obrazů křížové cesty, které pochází z Jindřicha. Byly sem převezeny v 60. letech a bohužel dnes již nemají původní rámy. Avšak reliéfy je stále možno rozpoznat a porovnat s dobovými fotografiemi.
Před kostelem sv. Petra a Pavla stojí kříž a mariánský sloup, které se kdysi nacházely na náměstí před kostelem sv. Jindřicha. Kříž pochází z roku 1894, mariánský sloup z roku 1902, obě sochy jsou vyrobeny z kararského mramoru. V roce 1970 byly v poslední chvíli zachráněny z původního stanoviště, jelikož hrozilo jejich zničení a zasypání haldovinou a sutí.
V roce 1971 po restaurování zaujaly místo u hlavního vchodu kostela v Albrechticích. Převoz a rekonstrukce soch stály 24 503 Kčs, přičemž OKD uhradila částku 16 300 Kčs z titulu důlních škod. Poškozené části soch doplnil akademický sochař Franciszek Świder z Karviné. V blízké době je opět v plánu jejich restaurování.
Za provedení kostelem, možnost nafocení a nahlédnutí do farní kroniky děkujeme faráři Mgr. Miroslavu Kazimierzovi.
Stopy kostela sv. Jindřicha dnes najdeme také v samotné Karviné, konkrétně v kostele Povýšení svatého Kříže v Karviné-Fryštátě a v kostele sv. Petra z Alkantary ve staré Karviné.
V Moravské kapli fryštátského farního kostela najdeme několik obrazů, které pochází právě z kostela sv. Jindřicha.
Obraz częstochowské Černé Madony – Velký obraz ve zlatém rámu se dnes nachází mezi zpovědnicí a bočním vstupem do Moravské kaple. Tato kopie známého polského obrazu byla darována do kostela sv. Jindřicha během polského záboru v roce 1938 Związkiem Powstańców Śląskich a Korpusem Zaolziańskim. Slavnostní odhalení proběhlo 20. listopadu 1938. Obraz byl umístěn po pravé straně u hlavního oltáře. Během nacistické okupace byl přemístěn do rohu v levé boční kapli, kde zůstal až do demolice kostela.
Sedm obrazů svatých – V téže Moravské kapli, nad vstupními dveřmi visí sedm obrazů v krásně zdobených dřevěných rámech. Jedná se o tři obrazy z tzv. Mariánského cyklu (Korunovace Panny Marie; Zvěstování; Obětování Ježíše v chrámě) a dále o čtyři obrazy světců (sv. František Xaverský; Panna Maria Růžencová; sv. Hedvika; sv. Alois). Tyto obrazy původně visely na sloupech v hlavní lodi nového kostela.
Při demontáži interiéru byly tyto obrazy převezeny do provizorní modlitebny u Otipky, jak dokládá prozatím jediná dochovaná fotografie. Po zastavení provozu u Otipky v roce 1966, byly převezeny do Fryštátu.
Kromě obrazů se ve Fryštátě dochovala také mramorová křtitelnice z kostela sv. Jindřicha. Původně byla umístěna u oltáře sv. Františka z Assisi v novém kostele. Po demolici kostela sloužila až do 90. let v kostele sv. Petra z Alkantary. Dnes se nachází v depozitáři farního úřadu ve Fryštátě.
Ve fryštátském depozitáři se též nachází téměř půlmetrová monstrance z 18. století, která byla původně používána v kostele sv. Jindřicha.
V šikmém kostele sv. Petra z Alkantary se dodnes ve vánočním období používá Betlém, jehož části (konstrukci stáje, několik figurek a plátno) vytvořil pan František Podolka pro kostel sv. Jindřicha. Během let farníci původní Betlém postupně upravovali a rozšiřovali.
Text zpracoval Jan Polakovič, korektura a odborná spolupráce Tereza Ondruszová.
Zdroje:
Státní okresní archiv Karviná, fond ONV Karviná, karton 9, 20
Státní okresní archiv Karviná, fond MěNV Karviná, karton 37
Těšínské Slezsko a jeho proměny v době modernizace, vydala Ostravská univerzita, 2020
Dějiny hornického města Karvinné, Dr. Fridolín Šlachta, 1937
Římskokatolická farnost Karviná
Kronika farního úřadu Orechové u Trenčína
Kronika farního úřadu Francova Lhota
Kronika farního úřadu Albrechtice u Českého Těšína
2 komentáře
Brónka · 7 ledna, 2024 v 1:40 pm
Myslím na to, jak jsem prožila svůj život do 18 let v Karviné 2 doly. Kostel si pamatují. Bratr tam ministrantoval. Tak, trochu závidím lidem, kteří mají svůj rodný dům. Karviná byla krásná, hlavně část Solca. Narodil se tam otec a babička tam bydlela do konce svého života. Měla štěstí, že mohla dožít ve svém domě. Mám hezké vzpomínky na své rodné město. Vždy když se procházím, tak se mi vybavujou místa, která jsem znala. Moc děkuji lidem, kteří se starají, aby se na Karvinou 2 doly nezapomnělo. Těsim se na další příspěvky. Hezký den.
Robin · 11 ledna, 2024 v 6:15 pm
Souhlasím, můj tatínek tam taky ministroval a žil tam také a jsem rád, že se znovu obnovuje historie. SUPER